26. 7. 2013 – 6. 8. 2013
1. den - 26. 7. 2013
Odlet byl plánovaný na pátek 26. 7. 2013 v 11:45 hodin z letiště v Brně. Ze Zlína jsme odjeli po osmé hodině ranní. Vezl nás Robikův táta. Cestou jsme se ještě zastavili koupit litr rumu k léčení případných žaludečních potíží. Do Brna jsme dorazili 2 hodiny před odletem. Při odbavení zavazadel jsme měli 8 kg nadváhu a slečna se zeptala, jestli si to ze zavazadel odebereme nebo doplatíme. A tak jsme doplatili 750 Kč. Při vstupu do odletové haly jsme museli otevřít batoh a vyhodili mi krém na ruce, protože jeho obsah překračoval maximální povolené množství, které je 100 ml. Ten můj měl 125 ml jako originál, ale byl víc jak z poloviny vypotřebován, ale to nebylo důležité. Letěli jsme Boeingem 737 a seděli jsme téměř vzadu u okna, kousek za křídlem ve 25. řadě. Z Brna jsme odletěli asi s 20 minutovým zpožděním. Vzlétli jsme a za 10 minut letadlo přistávalo v Ostravě. Přistání bylo hrozné. Myslela jsem, že použiji přichystaný papírový sáček. V Ostravě někteří pasažéři vystoupili a přistoupili další a tankovali jsme palivo. Vše trvalo víc jak půl hodiny. Pak jsme vzlétli a pilot nás celou cestu informoval o tom, co pod sebou vidíme. Byly to hodiny zeměpisu. Přistání na Krétě bylo rychlé, ale plynulé a příjemné.
 |
|
Robik u autobusu na letišti |
 |
|
Noční Malia |
 |
|
Stánky cestovních kanceláří na letišti |
 |
|
Hotelová pláž |
Autobusem nás převezli do příletové haly a počkali jsme si na zavazadla, což netrvalo dlouho. Vyšli jsme před budovu a tam byla řada průchozích stánků, přičemž každý stánek patřil některé cestovní společnosti. Zašli jsme ke stánku, který patřil naši CK a dostali jsme obálku s informacemi pro řidiče autobusu a číslo autobusu, do kterého máme nastoupit. Asi za 20 minut přišla delegátka ze stánku, zkontrolovala osazenstvo v autobuse a řekla nám, že se večer uvidíme na hotelu. A vyrazili jsme.
Nejdříve byla zastávka v hotelu v městečku Kokkini Hani a asi za hodinu jsme vystupovali v našem hotelu. Na recepci jsme vyplnili potřebné formuláře a šli se ubytovat. Pokoj byl velký, čistý a krásný, stejně jako mramorová koupelna. Nejdříve jsme si prostudovali materiály ve žluté obálce na pokoji a později vyrazili obhlídnout areál hotelu a moře. Hotel má dva bazény a hned u hotelu je hotelová pláž s krásným čistým mořem. V areálu je i minigolf, spa, posilovna, tenisové kurty a jiné vymoženosti, které určitě nevyužijeme. Dále se zde nachází pokoje a apartmány v nižších budovách nedaleko hotelu.
Od 19. hodiny se podávala večeře a tak jsme vyrazili na jídlo, které bylo úžasné, chutné a bylo ho moc, takže jsme se přecpali a museli jsme se jít projít. Náš hotel je umístěn zcela na konci městské části vesničky Malia, takže obchůdky začínají hned vedle, co končí areál hotelu. Asi po 400 metrech se vchází na hlavní třídu, kde to v noci žije. Je zde samá hospoda, restaurace a i nějaké pochybné bary. Ale nikdo se nemusí ničeho bát, protože na této hlavní třídě se nachází i Medical Center se sanitkou. V tuto dobu to tu začínalo ožívat, ale restaurace a taneční bary byly ještě téměř prázdné.
Ve sjednaný čas jsme se potkali se slečnou delegátkou Nikolou, mladým střevem, které bylo zvláštní. Řekla nám něco málo o Krétě a o fakultativních výletech. Po prvním setkání jsme odešli a šli jsme spát.
 |
|
Dekorace z melounu |
V noci se nám spalo dobře. V hotelu je centrální klimatizace a je ji možné regulovat v rozmezí 3 stupňů anebo zcela vypnout. Nejdříve jsme ji měli naplno, ale v noci nám byla trochu zima. Ráno jsme vstali, jak se nám oči otevřely, což bylo asi kolem osmé hodiny. Šli jsme posnídat a vyrazili jsme na pláž. V rámci ubytování byl slunečník a lehátka v ceně. Kdo chtěl, mohl si vyzvednout na recepci i osušky, které mohl obden vyměnit. V případě ztráty či krádeže by bylo nutné zaplatit 10 euro za jednu. Moře nebylo klidné, byly zde vlny a pofukoval vítr, takže jsme šnorchl, brýle a ploutve nevytáhli z kufru a létající talíř jsme vyzkoušeli jen jednou. Hned na pláži byl bar, který fungoval od 10 hodin do 18 hodin. V rámci lehké svačinky zde býval popcorn, nějaké ovoce, nějaká buchta a samozřejmě zmrzlina no a nealkoholické a alkoholické nápoje. Z pláže jsme si odběhli na oběd a pak zase odpočívali u moře. A večeře byla opět úžasná. Vždy byla jedna polévka, spousta zeleniny, asi tři až čtyři druhy salátů, spousta sýrů, mísy tzatziků, boloňské špagety, jedny další těstoviny a hodně dušené a grilované zeleniny, jedna ryba a alespoň dva druhy masa v různých kombinacích. Jako zákusek byla vždy nějaká pěna, nejčastěji dva druhy, pudink, želé, dort, baklava, zákusky, zmrzlina a ovoce jak kompotované tak čerstvé a to minimálně tři druhy. K pití byly nápoje s i bez bublinek, ochucené i neochucené, kyselé červené i bílé víno, pivo, káva a čaj. Každý den je možné jíst něco jiného a vždy jsme se nehorázně přecpali, protože to bylo velmi dobré.
Celý den byl podobný tomu předešlému - užívali jsme si. Moře dnes bylo rozbouřené, takže dokonce vyvěsili červenou vlajku. Některé turisty museli naložit na skútr a přivést ke břehu, protože vlny byly tak silné, že neměli sílu na to, aby doplavali ke břehu.
 |
|
Robik v noční Malii |
Odpoledne jsme se potkali s naší delegátkou. Chtěli jsme po ní nějaké informace, ale pokud nechcete fakultativní zájezd od jejich CK, tak vám mnoho informací nedá, ať už úmyslně či neúmyslně. Když jsme k ní přicházeli, tak místo „Co potřebujete?“ nás vítala slovy: „Co mi nesete?“. Zeptali jsme se ji, kde ve městě najdeme autobusovou zastávku do hlavního města a na informace k půjčování skútrů. Zde byla skoupá, protože jejich CK zajišťuje půjčování jen aut a to jsme nechtěli.
Dnešní večeře byla zaměřená na mezinárodní kuchyni, takže zde byla jídla ze Španělska, Tunisu, Bulharska, Ruska, Egypta, Itálie aj.
Po večeři jsme vyrazili do Malie, najít zastávku autobusu, ze které následující den pojedeme do hlavního města. Zastávku jsme nejdříve nemohli najít, pak jsme našli jednu, ale ta byla pro cestu na opačnou stranu. V obchodě, před kterým byla zastávka, jsme se zeptali, kde najdeme zastávku opačným směrem a ti nás ochotně nasměrovali správným směrem. Zastávka spočívala v tom, že na okraji chodníku byla tyč, na ní byla modrá cedule a asi ve výšce 2 metrů byl umístěn jízdní řád. A to bylo vše. Zastávku jsme našli, zapamatovali si časy a živou noční Malií jsme se vrátili na hotel a šli spát. Po večerní Malii jsme ušli 4,5 km.
 |
|
Iraklio - zastávka do Knóssu |
Vstali jsme po sedmé hodině. Sbalili jsme si věci do batohu a šli posnídat. Po snídani jsme vyrazili k autobusové zastávce. Autobus měl jet 8:50, ale měl 15 minutové zpoždění. Nastoupili jsme zadními dveřmi a usadili se v částečně zaplněném autobuse. V autobuse chodila mladá Řekyně, která nám vytiskla jízdenku. Lístek z Malie do Iraklia stál 3,80 euro pro jednu osobu. Zastávky měly jen modré označení na sloupku s vyznačeným číslem. Směrem k hlavnímu městu číslo klesalo, ale některá čísla chyběla. Buď tam autobus nezastavuje nebo jsme tam nezastavovali z důvodu obsazenosti všech míst v autobuse. Autobus přijel na nádraží, které je umístěno kousek od pobřeží. Hned na nádraží je malá budka označující, že právě tam se kupují lístky do Knóssu. Koupili jsme si i zpáteční jízdenky. Jedna cesta stoji 1,50 euro pro osobu. Chvilku jsme počkali a za chvíli nám ukázali autobus typu MHD s číslem 2. Cesta trvala asi 30 minut. Řidič nás vysadil téměř před vchodem do komplexu, na parkovišti se otočil, nabral pasažéry a vrátil se zpět do hlavního města. My jsme si šli stoupnout do fronty na vstupenky. Ve frontě jsme stáli asi 5 minut. Koupili jsme si vstupenky s čárovým kódem za 6 euro na osobu. Cestou k turniketu jsme viděli postávat průvodce, kteří nabízeli výklady v různých jazycích a to včetně češtiny. My, vybaveni našim knižním průvodcem, jsme prošli turniketem, který nechtěl snímat čárový kód a vyrazili jsme na prohlídku.
 |
|
Fresky s pohárem |
 |
|
Busta Arthura Evanse |
Knóssos je hlavní město mínojské Kréty. První palác byl zničen v roce 1900 př. n. l. díky zemětřesení a kolem roku 1700 př. n. l. byl zrestaurován. Asi za dalších 200 let byl zdemolován, ale ještě 50 let byl obýván, než vyhořel do základů. Nový palác byl navržen tak, aby splňoval požadavky společnosti. Rozvaliny Knóssu byly objeveny v roce 1900 britským archeologem Arthurem Evansem, který rekonstrukci věnoval svých 35 let a 250 tisíc vlastních liber. Odborníci rekonstrukci hodnotí jako násilnou.
Nejdříve jsme prošli kolem tří kruhových jam zvaných kulures, kde se skladovalo obilí. Pak jsme pokračovali kolem zrekonstruovaných posvátných rohů, které zdobily celé jižní průčelí. Z dálky jsme si nafotili nejznámější fresky s pohárem, které zdobily palácový vchod. Pak jsme se k nim ještě jednou na závěr vrátili. Bylo zde mnoho lidí a všichni se zde fotili v různých pózách. My jsme samozřejmě provedli také fotodokumentaci.
Pokračovali jsme na hlavní nádvoří, kde byla vytvořena dlouhá fronta pro zájemce, kteří se chtěli podívat do Trůnního sálu. Tak jsme se také zařadili. Šlo to docela rychle, i když v tom vedru, kdy sluníčko žhnulo a z kamenů sálalo horko, to bylo trochu náročné. V sále jsou vidět stěny zdobené freskami a alabastrový trůn. Tato místnost byla svatyní a sloužila k náboženským obřadům pravděpodobně pod vedením kněžky.
 |
|
Freska útočícího býka |
Z hlavního nádvoří jsme se šli podívat na fresku s útočícím býkem, která je tak trochu schovaná za sloupořadím. V těchto prostorách se původně nacházely dílny a skladiště. Kousek odtud se nachází očistná lázeň, kterou museli Mínójci projít před zahájením náboženských obřadů.
Vrátili jsme se na hlavní nádvoří a po schodech vyšli do dalšího patra. Po levé straně schodiště jsme mohli najít další očistnou lázeň. Vyšli jsme do prostor, kde dříve bylo skladiště, kde v obrovských nádobách zvaných pithoi skladovali víno, olej, obilí a jiné potraviny. Tyto masivní hliněné nádoby se přenášely s pomocí lan uvazovaných ke speciálním madlům na nádobách. Odtud jsme přešli do sálu s freskami, kde při pohledu z blízka bylo vidět, jak z malého dochovaného kousku, na kterém byl nějaký výjev, doplnili celý obraz. Takové puzzle s mnoha neznámými. Všechny fresky byly schovány za sklem. V místnosti bylo mnoho lidí a mnoho průvodců hovořících různými jazyky. Počkali jsme si a všechny fresky nafotili. Z tohoto sálu je vidět směrem dolů do trůnního sálu.
 |
|
Freska liliového prince |
Z hlavního nádvoří se dá vejít do otevřené místnosti, kde je freska liliového prince. Jde o mladíka ozdobeného liliemi a pavími pery. I tato freska byla zrekonstruována na základě pár malých kousků.
 |
|
Freska s delfíny |
Další naše kroky vedly do královských komnat. Ty jsou ale bohužel téměř všechny uzavřeny pro veřejnost. Mohli jsme nakouknout do sálu dvojitých seker, což byl prostorný dvoulůžkový pokoj, v němž vládce spal a odtud vládl. Z této místnosti vede chodba ke královninu megaronu (ložnice). Z venku jsme mohli oknem vidět repliku fresek s delfíny. Průvodce uvádí, že vedle je královnina koupelna vybavená terakotovou vanou a splachovacím záchodem - voda se do něj lila ručně. To jsme ale neviděli. Určitě zde fungovala kanalizace, protože jsme viděli dochované trubky.
Celý areál jsme si prošli a odcházeli jsme po tzv. Královské cestě. Strávili jsme zde 2,5 hodiny. Někomu by možná stačilo i méně. Pokud bychom jeli s průvodcem v rámci fakultativního výletu, tak bychom na prohlídku měli jen 90 minut. Záznam prošlé trasy po Knóssu ZDE.
Cestou ven jsme navštívili čisté, fungující a voňavé WC a šli na autobusovou zastávku. Během několika málo minut přijel autobus a my jsme se dovnitř nahrnuli předními dveřmi a řidič nám utrhl část předem zakoupené jízdenky.
Když jsme přijeli do hlavního města na hlavní nádraží, šli jsme si zjistit, jak často jedou autobusy zpět do Malie. Asi do 16 hodin jezdí každých 15 minut a později každých 30 minut a jedou až po půlnoci. Tak jsme se v klidu vydali prozkoumávat Iraklio.
 |
|
Iraklio - pevnost Kules |
Nejdříve jsme zamířili k pobřeží. Šli jsme kolem Benátského přístavu, kde kotvily rybářské lodě a jachty. Je zde vystavená i nějaká stará loď. Pokračovali jsme k pevnosti Kules. Je to nízká hranatá pevnost ze 16. století, která za Benátčanů nesla název Rocca al Mare a současný název pevnosti dali Turci. 21 let odrážela Turky, a pak se z ní stala šatlava, kde Turci věznili krétské povstalce. Pevnost je zavřená a probíhaly zde opravy z fondů EU, přičemž letos by to již mělo být hotovo. Informační leták říká, že budova je dvoupatrová a uvnitř je 26 místností rozdělených tlustými zdmi. Vnější zdi zdobí kamenné reliéfy lvů sv. Marka, což jsou symboly benátské nadvlády. Šli jsme se projít kousek po hrázi, ale strašně tady foukalo, tak jsme vyrazili do města.
Od pevnosti jsme přešli přes kruhový objezd a dostali jsme se k hlavní ulici 25th Avgoustou. V ulici byly obchůdky se všemi možnými lákadly pro turisty, byly zde kavárny a černí prodavači sedící na zemi.
 |
|
Iraklio - kostel Ajos Titos |
 |
|
Iraklio - Loggia |
Došli jsme k náměstí Ajos Titos, kterému vévodí kostel Ajos Titos. Kostel má kořeny v době byzantské, posléze byl Benátčany přestavěn na římskokatolický chrám. Turky byl předělán na mešitu poté, co byl zničen zemětřesením v roce 1856 a od roku 1925 funguje jako pravoslavný kostel. Je zde uložen úlomek lebky svatého Tita, kterého apoštol Pavel ustanovil prvním biskupem na Krétě a ve svých 94 letech zde i zemřel.
O kousek dál se nachází budova zvaná Loggia. Jde o budovu ze 17. století, kde sídlil pánský klub, kde se benátští a krétští šlechtici scházeli na skleničku a kus řeči a významně ovlivňovali politické i společenské dění. Budova je dvoupatrová a má obdélníková tvar. Budova byla třikrát zničena a třikrát přestavena. Na budovu navazuje Benátská zbrojnice (Armeria), která nyní slouží jako radnice. Ve vstupním hale jsou na stěnách grafity.
Za Loggií se několik ulic kříží a vytváří tak malé náměstíčko Plateia Kallergon, na kterém je spousta taveren. Před jednou z nich jsme si sedli a pojedli gyros pita tradičně podávaný i s hranolkama, zapili jsme ho coca-colou a silným frapé. Gyros stál 3 eura, cola 1,60 euro a frapé 2,50 eura. Chvíli jsme poseděli, nabrali sil a pokračovali dál.
 |
|
Iraklio - Morosiniho kašna |
Jako další památku, kterou jsme chtěli vidět, byla Morosiniho kašna také zvaná Lví kašna podle soch lvů, které ji drží. Nachází se na náměstí Plateia Venezelu a kašna je ze 17. století, pojmenovaná podle guvernéra Francesca Morosiniho. Sochy lvů jsou ze 14. století. Podle italského vzoru tady končil 15 kilometrů dlouhý akvadukt, který zásoboval město pitnou vodou z pohoří Jouchtas.
Na náměstí stojí i katedrála sv. Marka (Agios Markos), zasvěcená benátskému patronovi. Byla postavena ve 13. století a sídlil zde krétský arcibiskup. Za turecké nadvlády se z ní stala mešita Defterda. V roce 1960 byla restaurována a od té doby slouží pro různé kulturní akce.
Stále jsmme pokračovali po stejné ulici, až když jsme křížili dvě velké silnice, dali jsme se uličkou 1866 (Market), kde byly zase krámky a taverničky. Na konci této ulice jsme narazili na mini parčík, kde se před sluníčkem schovávali místní.
Dále jsme šli špatným směrem, ale tak jsme se alespoň prošli tam a zpět pod hradbama. Nakonec jsme došli k našemu cíli Plateia Elefterias. Tomuto náměstí dominuje socha politika Elefthéria Venizéla, který se zasadil o připojení Kréty k Řecku. Na sever odtud je Archeologické muzeum a hlavní turistické informační centrum. Také zde zastavuje autobus z Knóssu a je zde i stanoviště taxi služby.
 |
|
Klášter svatého Petra a Pavla |
Prošli jsme kolem archeologického muzea a pokračovali spletitými uličkami. Pod činžovním domem jsme našli vykopávky. Došli jsme až na pobřeží a vydali se směrem k pevnosti Kules. Došli jsme ke klášteru svatého Petra a Pavla, který byl postavený za okupace Benátčany a patřil řádu Dominikánům. Turci ho po zemětřesení předělali na mešitu s minaretem, ale dnes je rekonstruován do původní podoby.
Pak jsme se ještě jednou vydali po hlavní třídě, abychom našli Bembovu kašnu, ale nenašli jsme ji. Teď si vzpomínáme, že asi byla schovaná pod několika košatými stromy, kde v chládku seděli a leželi místní a parkovalo zde několik aut a volně tu běhali psi, a tak jsme se tomu místu nějak podvědomě vyhnuli. Nevadí, uvidíme třeba příště.
Přesunuli jsme se na autobusové nádraží, koupili si lístky a autobus nám jel asi za 4 minuty. Vyjeli jsme přesně v 18:30 hodin.
Po Irakliu jsme ušli asi 4,5 km. Záznam této trasy naleznete ZDE.
Cestou k hotelu jsme měli v autobuse vzrůšo, málem se k incidentu volala policie, ale vše se zvládlo. Asi za hodinu jsme přijeli do Malie. Vystoupili jsme a k hotelu jsme šli jinou cestou a trochu jsme si zašli, ale zase jsme viděli jinou část Malie, tu obydlenou.
Když jsme přišli na hotel, tak jsme se zkultivovali a šli na večeři. Dnešní večeře byla zaměřena na mořské plody, takže jsme ochutnali kalamáry, sépie, malé rybičky obalené v těstíčku a ogrilované a jiné dobroty. Po večeři jsme šli na pokoj nabrat síly.
| Více fotografií z tohoto dne: |
 |
 |
|
Robik v moři |
Dnes jsme se v noci budili. I přes velmi dobře těsnící dveře se do pokoje linul zvuk z barů městečka Malia. Ráno jsme pak dospávali a vstali o něco později než je obvyklé. Posnídali jsme a užívali si sluníčka na pláži. Dnes už byla vyvěšena zase žlutá vlajka. Sice pofukovalo, ale nebylo to tak silné a sluníčko i pozdě odpoledne stále intenzivně hřálo. Dnešní večeře byla řecká. Byl podávaný gyros s pitou a tzatzikama, pikantní zeleninová směs s krevetami, malé smažené rybičky obalené v těstíčku, musaka, jehněčí masové kličky s rýží, plněná paprika jakoby zeleninovým rizotem, baklava a spousta dalšího úžasně vypadajícího jídla, na které jsme neměli místo ve svém žaludku.
Večer jsme vyrazili zarezervovat si skútr a koupili jsme si vody na další den. Prošli jsme se k večernímu moři, abychom se podívali na hvězdy, ale nebylo jich mnoho vidět. Z celé zátoky vyzařovalo tolik světla, že jsme viděli jen Velký vůz, Severku a Kasiopeu. Tak jsme se vydali na pokoj, trochu jsme četli, udělali zápis a šli spát.
 |
|
Klášter Moni Agios Georgios Selinari |
V 7:30 hodin jsme vstali, nachystali si věci na výlet, posnídali a v 8:40 hodin čekali na autobus, který nás měl odvést na dnešní výlet do městečka Ajos Nikolaos (Svatý Mikuláš) a na ostrov Spinalonga. Přijel až v 9:00 hodin a usedli jsme na volné místo hned za řidičem. Autobus byl již skoro plný. První výletníky nabírali již v 7:00 hodin. Po nás byla ještě jedna zastávka u hotelu nedaleko našeho a pak už jsme vyrazili klikatící se cestou. Najeli jsme na hlavní cestu a měli krátkou zastávku u kláštera Moni Agios Georgios Selinari. Viděli jsme původní kostel ze 13. století a hned vedle byl vybudován klášter z 16. století. Naproti přes cestu je vysoká hora a na jejím vrcholu je dřevěný kříž, kde je svatý Jiří pochován. Místní řidiči mají svatého Jiří jako svého patrona, protože zde bývala špatná cesta a byly tu časté nehody. Proto se před cestou tady zastavili, pomodlili se, aby dobře dojeli, a proto je to jejich patron, i když patronem řidičů je svatý Kryštof.
Pokud se stane nehoda a někdo zemře nebo se těžce zraní a nebo naopak vyvázne bez zranění, tak lidé vystaví malý pomníček na místě nehody. Někdy se rodiny spojí a postaví si vlastní kapličku na kopci nebo kdekoliv, kde chtějí a o tu se starají. Je uzamknutá, ale jednou ročně se zde koná obřad. Zároveň se zde mohou konat svatby a křty v rodině nebo pro známé, pokud je o to požádají.
 |
|
Výletní loď Lato |
Pak jsme pokračovali do hlavního města správní oblasti Lasithi Ajos Nikolaos. Zde nás u přístavu vysadili. Běžně vysazují až u lodi, pokud v přístavu neparkuje loď s židy. Ti mají podmínku, že když tady jejich loď kotví, tak je přístav uzavřen pro autobusy. Došli jsme k lodi zvané Lato a po úzké lávce nastoupili na loď. Šli jsme si sednout nahoru na příď. Svítilo zde sluníčko, ale představa, že by mi mělo být špatně, potlačila strach ze spálení. Krátce po desáté hodině jsme vyrazili. Cesta k ostrovu Spinalonga trvala asi 50 minut. Jméno ostrovu dali Benátčané a jeho vznik se pojí se třemi možnými teoriemi.
Když jsme vystoupili z lodi, koupili jsme si vstupenku za 2 eura na osobu a vyrazili s naší průvodkyní Martinou. Musím říct, že její výklad byl opravdu úžasný.
 |
|
Spinalonga - pevnost |
V roce 1579 byla na ostrově Spinalonga vystavena benátská pevnost, která nebyla nikdy dobyta. Kolem celého ostrova vystavěli hradby. Na severní části vybudovali obranné bašty a obytná část byla postavena v jižní části ostrova. Bylo to nejen z důvodu bezpečnostního, ale i povětrnostního, protože na severu ostrova vždy mnohem více fouká. Vybudovali i nádoby na vodu, kterou shromažďovali do obrovských nádob v zimním období.
 |
|
Spinalonga - budovy |
Do područí Turků se dostala jen díky smlouvě v roce 1715, kdy Benátčané neměli ve středomoří již co chránit. Vzdali se za příslibu, že propustí vojáky i místní obyvatele. Benátské vojáky pustili, ale zůstalo zde 6 místních obyvatel, které uvěznili a prodali do otroctví. Turci zde postavili hranaté nádrže na vodu.
Druhá světová válka se ostrova vůbec nedotkla, protože se Němci báli lepry. Tvrdí se, že jedinou obětí války byl muž z ostrova, který občas přeplaval záliv do vesnice, kde měl rodinu. Vojáci se vsadili o krabičku cigaret, kdo ho ve vodě trefí.
 |
|
Spinalonga - interiér funkční kaple |
Od roku 1903 byl ostrov posledním útočištěm pro lidi nakažené leprou (malomocenstvím, Hansenovou chorobou). Nejdříve zde byli přiváženi nemocní z Kréty a po roce 1913, kdy byla Kréta připojena k Řecku, tak i malomocní z celého Řecka. Malomocní byli v poutech přiváženi na ostrov. Rodina, která měla ve svém okolí takto nemocného, měla cejch. Ženy a dívky z těchto rodin se nikdy neprovdaly. Často žili na ostrově i zdraví lidé. Matky doprovázeli své nemocné děti nebo manželé se vzájemně doprovázeli. Inkubační doba této bakteriální nemoci je až 20 let. Měli zde zakázáno se brát a mít děti, ale to se porušovalo. Obyvatelé uzavírali i sňatky a narozené zdravé děti byly posílány na pevninu do sirotčinců. Začátky kolonie byla strašné. Nebyl zde lékař, žádná pomoc, žádné obvazy. Ženy si trhaly šaty a dělaly z nich obvazy. V roce 1936 byl na ostrov umístěn dvacetiletý student Epameinondas Remoundakis, který třetím rokem studoval práva. Stál za zlepšením podmínek nemocných. Sám pak oslepl a upadla mu ruka. Požadoval od státu lepší životní podmínky a zacházení. Každý malomocný měl svůj prostor a domácnost. Dostali vápno k dezinfekci domů a odstranění zápachu. Na ostrov dostali generátor. Organizoval čištění vnějších a společných prostor a díky tomu bylo na ostrově zřízeno kino, divadlo, kavárny, holičství, v ulicích byly umístěny reproduktory, ze kterých vyhrávala klasická hudba. Byl zde i kostel svatého a mučedníka Panteleimona a škola. Když někdo v této době zjistil, že má počáteční příznaky malomocenství, tak prodal všechen majetek a odjel na ostrov. Byly zde umísťování i lidé, kterým byla jejich nemoc zaměněna. Umístili zde lidi s lupénkou, o které si mysleli, že je lepra, nebo svrabem, elefantiázou aj.
 |
|
Spinalonga - hřbitov |
V roce 1948 byl objeven lék na tuto nemoc. V roce 1957 byla kolonie zrušena a zbytek nemocných byl převezen do Atén, kde jsou někteří stále umístěni. Současně měl být změněn název ostrova na Kalydon, ale všichni používají název Spinalonga. Někteří přeléčení nemocní nechtěli ostrov opustit, protože se neměli kam vrátit.
Ostrov jsme celý obešli. Kromě dochovaných budov jak z doby okupace Benátčany a Turky zde jsou i budovy z doby existence kolonie. Je zde funkční kostel a také hřbitov.
 |
|
Grilování |
Po prohlídce jsme se opět nalodili a vyrazili k jedné zátoce, kde jsme se mohli vykoupat v průzračné vodě a chlapci z lodi ugrilovali kotletu, kterou podávali spolu s řeckým salátem, balkánským sýrem, pohárkem piva nebo fanty a s broskví na zajezenou. Po vykoupání a najezení jsme vyrazili zpátky do přístavu Ajos Nikolaos. V přístavu jsme měli asi dvě hodiny na prohlídku městečka.
Město je hlavním správním městem oblasti Lasithi. Leží na břehu zátoky Mirabello. Pro město je zvláštní sladkovodní kruhové jezero Vilismeni, které je s přístavem spojeno úzkým průlivem, přes který vede most určený pouze pro pěší. Celé jezero jsme si obešli, a pak jsme si prošli některé uličky s krámky, kde se dá koupit cokoliv. Vrátili jsme se do přístavu, kam přijel náš autobus, nasedli jsme a hned vyrazili zpět k našemu hotelu. Cestou k hotelu nám naše průvodkyně pověděla spoustu zajímavých informací. Po páté hodině jsme přijeli na hotel a šli jsme se ještě vykoupat. Pak večeře a spánek. Záznam celé ujeté trasy autobusem i lodí naleznete ZDE. Záznam prošlé trasy na Spinalonze je ZDE a po Ajos Nikolaos ZDE.
 |
|
Zátoka Mirabello v Ajos Nikolaos |
| Více fotografií z tohoto dne: |
|
Naše průvodkyně Petra nám pověděla spoustu zajímavých informací. Informace shrnu podle jednotlivých oblastí:
Zásnuby a svatba
Při zásnubách se pije nealkoholický nápoj z mandlí. Snoubenci si předají prstýnky a nosí je na levé ruce. Po zásnubách mohou mít spolu sex. Pokud se po roce či dvou chtějí rozejít, vznikne rodině problém, co bude s dívkou, když už není panna. Proto je hlavní snahou rodin, aby se snoubenci vzali.
Při svatebním obřadu si předají prstýnky a nosí je na pravé ruce. Kněz jim požehná a dá jim lžičku medu s ořechem. Med je symbolem toho, aby měli sladký život a ořech je symbolem plodnosti. Pak to zapijí vínem. Žena si nechává své jméno za svobodna a děti se vždy jmenují po otci.
Výbavu pro nevěstu kompletně zajišťuje její rodina. A není to jen výbava, ale je to i dům se základním vybavením: sedačka, obývací stěna, pračka, myčka aj. Na svatbu přichází celá vesnice, takže tam může být 1000 až 2000 svatebních hostů. Tito hosté přináší peníze. Buď je hodí na postel v ložnici nebo obálku s penězi položí na podnos muži po svatebním obřadu. Tyto peníze pokryjí výdaje na svatební hostinu a navíc mají novomanželé něco do začátku. Buď dovybaví dům nebo si peníze uloží do banky. Novomanželé v obálce dostávají asi 100 euro od hostů a od sourozenců asi 400 až 500 euro.
Křest
Všichni jsou pokřtěni. Řekové tvrdí, že alespoň jednou za život by se měl každý stát duchovním otcem či matkou, tedy kmotrem či kmotrou. Být kmotrem je drahé. Kmotři jsou o tuto funkci žádáni. Při křtinách vznikají náklady na tisíc euro a následujících 15 let obdarovává kmotr kmotřence hračkami či oblečením na narozeniny, svátek, vánoce a velikonoce.
Jméno děti dostávají právě až při křtu. Jméno pro první dítě se dává po rodičích muže a pro druhé dítě po rodičích ženy. Všichni chtějí jako prvorozeného syna, ale pokud se narodí holčička, tak se někdy rodiny domluví, že i když je prvorozená, tak ji dají jméno po rodičích ženy a budou čekat na syna, kterému dají jméno po rodičích muže, aby byla zachována rodinná mužská linie. Jména následujících dětí si vybírají rodiče sami. Na pevnině jsou některé oblasti, kdy jméno určuje právě kmotr.
Při křtu se dítě celé namočí do teplé vody v křtitelnici a poté se děti oblečou do oblečení, které zakoupil kmotr ve speciálních prodejnách s tímto oblečením. Holčičky mají volánkové šatičky, čepičky a botičky s volánky sladěné v jednom. Kluci jsou oblečeni do obleku s motýlkem. Kmotr dále přináší dar kmotřenci a jeho rodičům a naopak dostává dar od rodičů dítěte.
 |
|
Parte |
Pohřeb a zádušní mše
Pravoslavná víra zakazuje spalování, takže všichni jsou pohřbíváni do země a to hned druhý den nebo maximálně za 2 dny. Po několika letech jsou pak ostatky vyjmuty, kosti jsou opláchnuty vodou a vínem, jsou uloženy do kovové schránky a uloženy v kostnici.
40 dní po smrti se koná druhý tzv. duchovní pohřeb. Na první pohřeb se ne vždy dostane celá rodina, ale na tento pohřeb se sjíždějí všichni příbuzní. Za zemřelého se pak slaví bohoslužba za 3, 6, 9 a 12 měsíců.
 |
|
Robik v moři |
V tento den jsme odpočívali po výletě a sbírali sílu na nadcházející dva dny. Moře bylo opět neklidné, ale nebyl problém se v něm koupat.
Večer před večeří jsme zašli do nedaleké půjčovny skútrů Cretamotor. Domluvili jsme si půjčení skútru na dva dny. Dostali jsme k přečtení smlouvu v řečtině a v angličtině. Jen jsme ji proletěli očima a podepsali ji. Zeptali jsme se na hlavní informace k případné nehodě nebo ke ztrátě resp. krádeži skútru. Nechali jsme si ukázat, kam se čepuje benzin a dolévá olej. V několika policích v půjčovně se povalovaly špinavé a poškrábané helmy s utrhnutými upínacími pásky. Chvíli nám trvalo, než jsme našli helmu odpovídající velikosti a správné funkčnosti. Prodavač nám naplnil nádrž a dolil olej. Za půjčení, helmy, benzin a olej jsme zaplatili 30 Euro. Nasedli jsme na skútr a přejeli k hotelu. Na hotelovém parkovišti pro skútry jsme ho zaparkovali a vyrazili jsme na večeři. Po vydatné a chutné večeři jsme šli spát.
Ráno jsme vstali po sedmé hodině, abychom mohli včas vyrazit na první výlet. Posnídali jsme, sbalili si potřebné věci a vyrazili směrem k náhorní plošině Lasithi. První odbočku jsme minuli, stejně tak i druhou, a tak jsme se museli kousek vracet. Vrátili jsem se na tu druhou ve Stalidě a hned od hlavní cesty jsme začali stoupat a náš skútr funěl do kopce rychlostí asi 30km/hodinu. Otevíraly se nám nádherné výhledy na Malia Bay. Jediné, co to trochu kazilo, tak byly mraky a bylo pošmourno. Nicméně na závěr dne jsme to vyhodnotili jako výhodu, protože jsme se nespálili a nebyli jsme tak zmordovaní celodenním teplem a sluncem.
 |
|
Náměstí ve vesničce Mochos |
Abychom se dostali k plošině Lasithi, museli jsme prudce vystoupat přes vrcholky pohoří Dikti, které lemuje celou pláň. Když jsme stoupali, chtěli jsme navštívit jeden klášter, který je vidět od hlavní cesty a původně jsme si mysleli, že jde o hotel. Bohužel byl zavřený a navíc, jsme neměli požadované oblečení. Pokračovali jsme dál a projížděli jsme náměstím v malé horské vesničce Mochos, kde jsme se zastavili. Na náměstí byla spousta kavárniček a samozřejmě nechyběl kostel Kató Panagia, u kterého jsme zastavili a šli jsme se podívat dovnitř.
 |
|
Dochovaný mlýn |
Pokračovali jsem ve stoupání a viděli jsme odbočku ke klášteru Moni Kardiotisisi. Je to sice velmi známý klášter, ale to množství lidí nás natolik odradilo, že jsme se otočili a pokračovali v dalším stoupání.
Vystoupali jsme až do výšky 889 m n.m. a tím jsme se přehoupli na druhou stranu pohoří směrem k plošině. Na hřebenu pohoří stály zbytky kamenných větrných mlýnů, které postavili v 17. století Benátčané.
Sjeli jsme dolů do vesničky Pinakiano a tím se před námi rozprostřela náhorní planina Lasithi, která se nachází v nadmořské výšce 850 m n.m. I zde jsme na polích viděli mlýny, ale tyto mlýny byly funkční a čerpaly podzemní vodu k zavlažování. Je zde hodně podzemní vody a to díky pohoří Dikti, ze kterého na jaře taje sníh a vytváří se tak bohaté zásoby vody. Průvodce píše, že zde dříve bylo až 20 000 kovových větrných mlýnů s bílými plátěnými plachtami. Dnes zde funguje necelých 5 000 větrných mlýnů. Úrodná půda náhorní plošiny Lasithi je využívána už od mínojských dob. Benátčané pak zemědělce z této oblasti odsunuli a 200 let nebyla půda obdělávána a ani obydlena. Nedostatek potravin přiměl Benátčany rekultivovat půdu a vybudovali zavlažovací kanály a studny, které místní používají dodnes. Kromě jablečných a hruškových stromů a obdělaných políček se tu pásly i ovce a kozy.
 |
|
Náhorní planina Lasithi |
 |
|
Kostel u kláštera Vidiani |
Cestou k jeskyni jsme projížděli kolem kláštera Vidiani, který byl postaven v roce 1841 pravděpodobně na troskách staršího kláštera. Za nadvlády Turků byl klášter zničen a vypálen, ale hned po jeho zničení byl ihned obnoven. V roce 1954 zůstává klášter opuštěn po úmrtí posledního mnicha. V roce 1991 byla zahájena obnova kláštera. Byly obnoveny mnišské cely a další objekty a dnes klášter funguje jako mužský klášter. Před kostelem byly dvě staré ženy, oblečené do černých šatů a s šátky na hlavě. A protože jsem měla kraťasy a tričko, tak se ty ženy na mě divně dívaly. Jedna z nich mi i něco říkala, tak jsem neměla odvahu jít dovnitř. Proto se tam šel podívat jen Robik.
 |
|
Diktejská jeskyně |
Po prohlídce jsme pokračovali dál a projížděli jsme vesničkami Kato Metochi, Agio Charalampos, Plati až jsme dojeli do vesničky Psychro. Odtud jsme vyjeli na parkoviště, které bylo pro skútry zadarmo, ale za ostatní vozidla se muselo platit. Byli jsme jediní na skútru. Z parkoviště jsme se vydali po pravé kamenité stezce, která byla částečně krytá porostem a zároveň jsme měli i krásné výhledy na planinu. Délka trasy ke krápníkové Diktejské jeskyni měřila asi 850 metrů a převýšení bylo asi 130 metrů. Záznam cesty z parkoviště k jeskyni a zpět naleznete ZDE. Za vstup do jeskyně jsme museli zaplatit 4 eura na osobu. Diktejská jeskyně je též známá pod názvem Psychro Cave. Podle pověsti schovala Rheia novorozeného Dia před Kronem, který měl ve zvyku pojídat své potomstvo. Jeskyně se nachází v nadmořské výšce 995 m n.m. Celá jeskyně se rozkládá na ploše 2 200 metrů čtverečních a je krásně barevně nasvícena. Jeskyně sloužila jako svatyně a to od mínojských dob až do 1. století našeho letopočtu. Z horní jeskyně jsme sešli po strmém schodišti do krásné sluje. Vlevo v jeskyni je malá místnost, kde se údajně narodil Zeus a v pravé části je větší místnost s kamennými vodními nádržemi, kde údajně Zeus pil. Pohled na obrovské stalaktity i stalagmity byl nádherný. Tuto krásnou podívanou jsme zaznamenali na video. Po prohlídce jeskyně jsme sešli druhou cestou, sice pohodlnější, ale stále na přímém slunci. Nasedli jsme na vyhřátý skútr a vrátili se zpět do vesničky Psychro a pokračovali jsme směrem na východ. Než jsme vyjeli z vesnice, tak jsme u benzínky načepovali benzin, respektive nám ho načepovala stará paní s kšiltovkou. Za plnou nádrž jsme zaplatili 5 euro.
 |
|
Kostel ve vesnici Kaminaki |
Dále jsme projížděli vesničkou Matoulas a Kaminaki, kde byl pěkný kostel, ale opět byl zavřený. Projížděli jsme dalšími vesničkami, takže jsme postupně objeli celou planinu. V průběhu cesty jsme natočili několik záběrů planiny Lasithi a vesniček, které jsme zpracovali do jednoho videa.
Ve vesničce Ajos Georgios se nachází klášter Moni Kristalenias ze 14. století, který jsme jen minuli. Benátčané klášter nejdříve zničili a později při rekultivaci planiny jej znovu opravili. Za nadvlády Turků byl klášter centrem rebelů, opět byl zničen a v posledních letech se opravuje.
 |
|
Jeskyně Trapeza |
Projeli jsme vesničkami Ajos Konstantinos, až jsme dojeli do zemědělského městečka Tzermiado. Je to největší a nejdůležitější městečko náhorní plošiny Lasithi. My jsme ho projeli po hlavní ulici, podívali se na kostel, obchůdky a kavárničky a hledali jsme odbočku do jeskyně Kronios, jejíž přesnější název je Trapeza. Zastavili jsme a hledali jsme v mapě a GPSce kudy dál. Naštěstí nás jeden domorodec odchytl a nasměroval správným směrem. Odbočka k jeskyni byla značená, ale žádné auto zde nestálo. Tak jsme zaparkovali skútr a po mírném hledání jsme vyšlapali asi 200 schodů ke vstupu do jeskyně. Z batohu jsme si vytáhli čelovky a vydali jsme se prozkoumávat jeskyni. Vchod byl úzký a uvnitř nebylo nic vidět a měli jsme strašně nepříjemný pocit. I když zde nebyli žádní lidé, měli jsme pocit, že na nás někdo z černo černé tmy vyběhne, že šlápneme do nějaké díry, kterou neuvidíme, a tak jsme udělali několik fotek a vrátili jsme se zpět. Z jeskyně jsme byli zklamaní. Možná, že kdybychom měli odvahu vydat se hlouběji do jeskyně, tak bychom našli pěkné útvary. Záznam prošlé trasy od zaparkovaného skútru k jeskyni a zpět naleznete ZDE.
 |
|
Robik po pádu |
Po krátké občerstvovací pauze jsme nasedli na skútr a kousek se vrátili po stejné cestě. U jednoho kostela jsme odbočili a pokračovali k vesničce Mesa Lasithi. Když jsme vyjeli z vesničky, cesta začala opět stoupat a klikatit se. Opouštěli jsme náhorní plošinu Lasithi, kterou jsme tak skoro celou dokola objeli. Za jednou ze zatáček se objevily kozy. Tak jsme zastavili a kousek jsem se vrátila, abych udělala poslední záběry plošiny, než ji opustíme. Robik za mnou sjel, abych nemusela šlapat do kopce a při otáčení skútr trochu pozlobil (hold, chyběla mu zátěž v podobě mé maličkosti). Skútr podjel a Robik se rozplácl na zem, takže si podřel bradu, pravý hřbet ruky, mezi druhým a třetím prstem pravé ruky a levé koleno. Hned jsem ho nutila vstát, posbírat sebe i skútr (na mě byl moc těžký), protože se to stalo za zatáčkou. Naštěstí zde nebyl žádný provoz, ale můj mozek křičel na poplach. Naštěstí to dopadlo dobře. Trochu jsme to otřeli, ale samozřejmě jsme nic jiného na ošetření neměli. Příště budeme chytřejší. Nasedli jsme a pokračovali dál. Projížděli jsme horskými vesničkami a dojeli jsme do většího městečka Neapoli.
 |
|
Kostel Megáli Paníla v Neapoli |
V městečku Neapoli jsme na náměstí zastavili a šli jsme hledat nějakou restauraci, kde bychom se mohli najíst. Během chvilky jsme ji našli, objednali jsme si pizzu speciál a dvě Coca-Coly, odpočívali a nasávali atmosféru. Pizza byla úžasná, šťavnatá, chutná a Cola chlazená. Plechovka Coca-Coly stála 1,50 euro a a pizza stála 6,50 euro. Po pozdním obědě jsme kousek popošli ke kostelu Megáli Pangíla z 19. století. V zahradě kostela je pohřben jeden z nejslavnějších bojovníků odporu proti turecké nadvládě - Zervonikólas. Vnitřek kostela jsme natočili na video, stejně jako okolí městečka Neapoli, když jsme k němu sjížděli z hor. Záznam prošlé trasy po Neapoli naleznete ZDE.
Po návštěvě kostela jsme opět nasedli na skútr a přes horské vesničky Latsida, Milatos a Epano Sisi jsme se klikatili, stoupali a klesali, až jsme dojeli k Main Road, po které jsme kousek museli přejet, a pak jsme odbočili na vedlejší cestu a byli jsme v Malii.
Za celý den jsme ujeli 107 km. Záznam celé ujeté trasy naleznete ZDE.
| Více fotografií z tohoto dne: |
|
 |
|
Kostel Panaja Kera |
Dnes jsme vstali ještě dříve než včera. Posnídali jsme a vyrazili po Main Road směrem na východ k městu Ajos Nikolaos a pak směrem na Ierapetra. Po několika kilometrech za Ajos Nikolaos jsme odbočili na západ do horské osady Kritsa, která je 11 km vzdálená o Ajos Nikolaos.
Asi 1 km před vlastním městečkem jsme odbočili k malému trojlodnímu kostelu Panaja Kera. Hlavní loď je ze 13. století. Zaplatili jsme vstupné 3 eura na osobu a ocitli se v malém kostelíku, ve kterém jsou dochované krásné byzantské fresky ze 14. století. Dýchala z nich minulost a byly opravdu nádherné. Nesmělo se zde fotit, ale potajmu jsme si udělali několik záběrů na videokameru a zpracovali krátké video.
 |
|
Basreliéf |
Pokračovali jsme dál ke Kritse. Když jsme do ní vjeli, hned na začátku byla odbočka na starověké Lato směrem na sever. Kolem cesty byly samé olivovníky a viděli jsme jak nad studnami byly složité vodoměry, od kterých vedly černé hadice směrem k olivovým hájům. Cestou jsme viděli basreliéf vytvořený z místního kamene, který se pojí s příběhem o krásné a odvážné krétské dívce zvané Kritsotopula. Kritsotopula měla krásný hlas a zalíbila se opilému tureckému důstojníkovi, který se dobýval k ní domů. Její matka se postavila na odpor, ale on ji probodl. Důstojník Kritsotopulu unesl, ale ona mu ještě téže noci podřízla hrdlo. Ostříhala se, převlékla se za muže a utekla do hor, kde se připojila k partyzánům. Při jedné bitvě ji postřelili, odnesli ji do kostela, kde vzápětí zemřela a odhalili její pohlaví. Na basreliéfu je vyobrazena Kritsotopula v náručí svého otce, vesnického kněze.
 |
|
Lato |
 |
|
Lato |
Ujeli jsme asi 4 km od odbočky a dorazili jsme k hlavní bráně, která vedla k vykopávkám. Zaplatili jsme vstupné 2 eura za osobu a vydali se prozkoumávat starověké vykopávky z mínojského období. Město Lato bylo založeno v 7. století př. n. l. a v době rozkvětu šlo o jedno z nejmocnějších krétských měst. V roce 200 př. n. l. bylo město opuštěno a přestěhováno do míst, kde se dnes nachází Ajos Nikolaos. Rozvaliny se nachází na svazích a jsou skutečně dochované. Sluníčko intenzivně svítilo, bylo zde teplo, ale i přesto jsme zde strávili 2 hodiny. Do vlastního starověkého města jsme vstoupili městskou branou a pokračovali jsme po stupňovité ulici. Po pravé straně cesty jsou rozvaliny domů a obchůdků, na levé straně jsou dvě obranné věže, které sloužily zároveň i jako obytné domy. Došli jsme k agoře, která obsahuje nádrž na vodu, obdélníkovou svatyni, stoa s kamennými lavicemi a zbytky oblázkové mozaiky na zemi. Dominantou jsou schody vedoucí k prytaneiu (správnímu centru městského státu). Nad prytaneiuem jsou zbytky domků. Z vrchu je vidět na protější svah, kde se rozkládalo půlkruhové divadlo a velký chrám. Nabízíme záznam prošlé trasy po Lato ZDE a krátké video.
 |
|
Ulička v Kriste |
 |
|
Podhorská vesnička Kritsa |
Po prohlídce jsme nasedli na skútr a jeli do vlastní vesničky Kritsa. Nejdříve jsme si městečko projeli na skútru, ale všechny ulice jsou pouze jednosměrné, a tak jsme ho museli objet celé a vrátit se na začátek a na parkovišti zaparkovat. Neměli jsme odvahu jezdit do protisměru, i když to tak místní na skútrech dělali. Prošli jsme si uličky a obchůdky, kde se prodávali hlavně dečky a ubrusy, které byly zdobeny ručně vytvořenými výšivkami. Ženy posedávaly před svými obchůdky a vyšívaly dečky. Vyšívání je typické pro tuto vesničku. Dále jsme zde našli obchůdky se dřevem, obzvláště z olivovníku, ševce, který dodělával vysoké černé boty, obchody s ručně vyráběnými ozdobami no a mnoho kavárniček a restaurací. V jedné z taveren na náměstí (rozcestí) pod obrovským stromem jsme se zastavili a poseděli. Dali jsme si zase pizzu, Coca-Colu a frapé se zmrzlinou. Po krátkém odpočinku a doplnění energie na další cestu jsme vyrazili ke kostelu, který je vidět při příjezdu do vesničky. Je její nádhernou dominantou. Ke kostelu jsme hledali cestu, nikde nebyla značená a spleť úzkých uliček nás někdy zavedla do slepé uličky, takže jsme se museli vracet. Domy jsou tvořeny v duchu tradiční krétské architektury, bílé domy, modré doplňky. Ke kostelu jsme se nakonec dostali, ale byl zavřený. Tak jsme se vydali zpět k parkovišti a vyrazili po stejné cestě zpět na Main Road směr Ierapetra. Záznam prošlé trasy po Kritse naleznete ZDE.
 |
|
Občerstvovací pauza |
Cesta do Ierapetry vedla dlouhou dobu kolem pobřeží a za vesnicí Pachia Ammos se rozdělila. My jsme pokračovali směrem na jih. Provoz byl docela velký, ale my jsme jeli v pravém odstavném pruhu. Za odbočkou jsme se zastavili na benzínce a doplnili nádrž za necelých 6 euro, a protože nám svítila kontrolka na olej, tak jsme za 2,50 euro koupili 250 ml oleje. Chlapec na benzínce to všechno doplnil. Jak jsme se blížili k Ierapetře, tak se začaly vyskytovat skleníky. Některé byly plné, některé prázdné. Těžko říct, jestli je používali nebo jestli měli již sklizeno.
Když jsme přijeli do Ierapetry, tak jsme skútr zaparkovali v přístavu pod stromem, nedaleko Středověké pevnosti. Do pevnosti jsme se nedostali, byla zavřená, tak jsme si ji alespoň obešli. Byly zde jen kluci, co rybařili. Tak jsme se vydali po několika málo památkách.
 |
|
Porcování chobotnice |
Když jsme vyrazili od pevnosti kolem pobřeží, tak jsme u jedné taverny mohli pozorovat porcování chobotnice. Domorodec naporcované kousky sušil ve speciálním samodělku, který byl nepřístupný pro ptáky či kočky.
 |
|
Ierapetra - Napoleonův dům |
Jako první památku jsme chtěli navštívit Napoleonův dům. Našli jsme jednu orientační tabuli, ale tím to skončilo. Pokud bychom neměli průvodce, který popisoval, jak tento dům poznáme, tak bychom ho přešli. Dům jsme našli. Je neomítnutý, jen z kamene, má dřevěné okenice, dřevěné nižší vchodové dveře a je na nich číslice 9. A byl zavřen. V tomto domě se Napoleon ubytoval inkognito, když u břehů Kréty jeho loď zakotvila na noc v době egyptského tažení v roce 1798.
 |
|
Ierapetra - turecká kašna a mešita |
Dál jsme pokračovali do nepřehledných uliček historické části města. Nejdříve jsme došli k turecké kašně, která byla z dálky hezká, ale voda zde netekla. Kousek od ní se nachází zrestaurovaná mešita. Z venku byla docela upravená, ale minaret nebyl dokončen a za okny bylo vidět, že uvnitř nic není. Odtud jsme zase prošli klidnými uličkami, protože byl čas siesty. Došli jsme k hledanému kostelu Ajos Jannis, opět zavřenému. U kostela byl klášter. Pak jsme pokračovali k nenápadnému kostelu Ajos Jorjos a následně jsme přešli k moři a prošli jsme kolem městské pláže do přístavu k našemu skútru. Záznam prošlé cesty naleznete ZDE. Sedli jsme si pod strom, abychom si upřesnili naši další cestu. A v přístavu jsme zahlédli rybářskou loď, která právě přijela a vykládala náklad - obrovské mečouny. Dávali je na váhu a hned překládali do přistaveného chladícího vozu, ve kterém již nějací mečouni byli uloženi. Vážení a nakládání mečounů jsme zaznamenali i na video.
 |
|
Ieraptera a skleníky |
Vydali jsme se kolem pobřeží směrem na západ k vesničce Gra Ligia. Než jsme tam dojeli, tak jsme zahlédli malou oblázkovou pláž, kde se koupalo snad 20 lidí, převážně domorodci. Za osuškou jsme se převlékli do plavek, protože pláž byla bez jakýchkoliv turistických vymožeností, a šli jsme zchladit svá vyhřátá těla. Voda byla nádherně čistá, klidná. Jediné, co rušilo krásný požitek, tak byly skleníky, které opodál dosahovaly až k moři. Poprvé jsme se koupali v Libyjském moři. Po celou dobu, co jsme šli do vody, tak bylo vidět na nohy. Průvodkyně říkala, že toto moře je chladnější než Krétské, ale příliš jsme to nepociťovali. Až jsme vyrovnali teploty, osušili jsme se, posbírali zelené kamínky z pláže, částečně se převlékli a vyrazili dál.
Ve vesničce Gra Ligia jsme odbočili do vesničky Kalogeri a Anatoli. Za odbočkou jsme začali stoupat do hor. Jak jsme stoupali, tak se před námi otevírala krajina, kde byly jen obrovské bílé skleníky. Mezi skleníky byly rodinné domky. Shora jsme viděli přehradu Techniti Limni Mpramianon. Okolní skály byly nádherné, trochu nám připomínaly Dolomity. Zpracovali jsme krátké video této podívané - krásných hor nad Lybijským mořem a střechy bílých skleníků.
 |
|
Pohled na horskou vesničku |
Cestou jsme viděli fíkovníky, jejichž plody jsme si museli utrhnout a ochutnat. Byly chutné, zralé a sladké. Horské vesničky byly pěkné, a protože jsme projížděli již v podvečer, tak zde bylo i živo. Někde seděly početné skupiny před domy, jinde děti běhaly po ulicích, pod košatými stromy či přístřešky u taveren. Nabízíme krátké video ze zpáteční cesty. Tak jsme postupně nastoupali a posléze sestoupili do městečka Istron, kde jsme se napojili na Main Road. Odtud jsme to už jen valili, abychom byli co nejdříve v Malii. Jak jsme se blížili k přístavnímu městečku Ajos Nikolaos, tak neskutečně foukalo. Mysleli jsme si, že to přestane, když se vzdálíme od přístavu, ale bylo to stejné i na Main Road, takže jsem byla přilepena k Robikovi. Cestu jsme zvládli a po osmé hodině večer jsme skútr předali v půjčovně. Oba dva dny byly úžasné a to i přesto, že nás zadek pěkně bolel. Přišli jsme na hotel, jen jsme si odložili věci a spěchali jsme na večeři. Po večeři následovala sprcha a spánek.
Za celý den jsme ujeli 160 km. Záznam celé ujeté trasy naleznete ZDE.
| Více fotografií z tohoto dne: |
|
 |
|
Robik u moře |
Tento den jsme prolenošili u moře a dočetla jsem knihy, které jsem si s sebou přivezla. Večer po večeři jsme se šli projít do města, a pak jsme šli spát.
Poslední den strávený u moře. Dnes opět příjemně foukalo a vlny byly neskutečně vysoké. Ale červenou vlajku nikdo nevyvěsil.
Po večeři jsme se šli už jen krátce projít a šli jsme spát.
 |
|
Náš hotel při odjezdu |
Ráno jsme vstali v 5:30 hodin a sbalili jsme si všechny své věci. Co nebylo potřeba, tak jsme tam nechali, abychom co nejvíce snížili váhu kufrů. Krátce před půl sedmou jsme opustili náš pokoj a šli jsme se odhlásit. V 6:35 hodin měl přijet náš odvoz na letiště. Přijel s mírným zpožděním. Nasedli jsme do téměř plného autobusu a asi za hodinu jsme přijeli na letiště u Iraklia. Cestou jsme ještě vyzvedli další dovolenkáře.
Na letišti jsme šli k přepážce, kde jsme dostali místenky a zvážili nám kufry. Dohromady vážily 30,8 kg, ale nejsem si jista, jestli ten jeden nepřiléhal na bok váhy, a proto byla výsledná hmotnost tak přívětivá. Pak jsme si vzali svá označená zavazadla a stoupli si do další fronty, kde zavazadlo projelo rentgenem a už ho odeslali k nalodění.
Pak jsme se přesunuli ke gejtům. Při kontrole příručních zavazadel se jim nelíbilo něco v mém batohu. Měla jsem tam prkýnko z olivového dřeva, protože bylo těžké, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebudou chápat jako zbraň. Naštěstí prošlo! Nicméně jsem jim musela otevřít všechny kapsy batohu a téměř celý batoh vyskládat. Nevím, co se jim nelíbilo. Robert zase pořád pískal a málem ho tam svlékli do naha.
Naloďovali jsme se opět se zpožděním a tentokrát to pilot nedohnal. Asi jsme letěli proti větru. Přistání v Brně bylo zase hrozné a dlouhé. Asi půl hodiny jsme čekali na zavazadla. Jak jsme si je vyzvedli, čekal na nás Robikův táta, který nás opět odvezl do Zlína.